Kompletní návod, jak být navždycky šťastný pro začátečníky a věčné začátečníky…

Chcete být opravdu šťastní? Nezažívat už nic špatného, těšit se z každého nového dne? Ráno se probouzet s nadšeným očekáváním dneška? Zbavit se strachu, hněvu, rozpaků, zranitelnosti, studu nebo i nudy? Už jen zábava, radost, naplnění, každý den žijeme naplno a žijeme svoji vášeň. Prostě samé lepší zítřky, nebo ještě lépe dnešky bez poskvrny nepříjemným, ať už to je cokoliv.

Dám vám dobrou (možná nevyžádanou) radu. Pokud vám někdo něco takového slibuje, nebo ještě lépe prodává, vemte nohy na ramena a utíkejte pryč. Ani se raději neohlížejte. A připojím hned druhou radu. Kašlete na to. Nesnažte se o to a budete mít mnohem šťastnější a naplněnější život a vyhnete se zklamání.

Protože takový život jako v pohádce může existovat jenom víte kde? Ano, jenom v pohádce. A možná dokonce ani tam ne. Jak jste si jistě všimli, mnoho pohádek končí přesně v tom momentě, kdy jsou všichni (ti dobří samozřejmě) na vrcholu štěstí.

Sněhurka byla políbená, Popelka obuta a pak je svatba a… titulky. Přesně v tomto momentě pohádka končí. Kdyby totiž pokračovala dál, nebo někdo natočil nějakou Popelku po dvaceti letech, asi by to v pohádce vypadalo zase jinak.

Ani v pohádce by nebylo možné tento šťastný okamžik zmrazit navěky a další hodinu a půl koukat jen na absolutní extatické štěstí. A předpokládám, že by to ani nikoho nebavilo.

Proč si tedy myslíme, že v našich životech to může vypadat jinak? Že se dokážeme mít už jen lépe a lépe, a když všechno uděláme „správně“, tak už přijde jen „dovolená v Jugoslávii a samá pozitiva a sociální jistoty“?

Asi je zatím naše hluboce zakořeněná touha vyhýbat se nepříjemnému a zažívat příjemné. Je normální a přirozená do té doby, než ji dovedeme, tak jak to my lidé umíme, do extrému.

Tím, že se zaměřujeme a honíme neustále jen za tím, co je příjemné, a odmítáme nepříjemné, odmítáme tím vlastně i část našich životů. Třeba to, co je potřeba udělat, ale úplně příjemné to není.

Utrpení a nepříjemno tvoří nerozlučnou část našich životů. Ať už chceme, nebo ne, nejsme schopni je jen tak vyškrtnout, protože se nám nehodí. Nejsou free, cool ani in. Ale prostě jsou. A pokud se jim vyhýbáme, potlačujeme je nebo popíráme, nic z toho nezmění fakt, že je občas všichni zažíváme.

Často se chováme jako malé děti, které si myslí, že když zakryjí oči a nevidí mámu nebo tátu, že ani oni nevidí je.

S nepříjemnými emocemi a prožíváním je to podobné. Tváříme se, že neexistují, hledáme způsob, jak se jich co nejrychleji zbavit.

Hledáme způsob, jak se rozptýlit, abychom necítili a neprožívali to, co cítíme a prožíváme. Zameteme je pod koberec (pustíme si seriál, myslíme na něco příjemnějšího, dáme si sklenici vína nebo se zničíme na tenise…) a nemusíme se tím dál zabývat.

Popírání není řešení

Jenomže zametení „špíny“ pod koberec neznamená, že jsme špínu „vyřešili“. Ona tam někde je. A znovu se ukáže, často v okamžiku, kdy se nám to opravdu nehodí.

Protože ono se nám to vlastně nehodí nikdy. Nehodilo se nám to ani ve chvíli, kdy jsme vlastně byli „v pohodě“, takže je velice nepravděpodobné, že se nám to bude „hodit“ v opravdu náročné situaci.

Když se nenaučíme, nenatrénujeme na malých věcech, jak si můžeme myslet, že zvládneme ty velké? Říká se, že 1000x nic umořilo osla. A tak i my můžeme zametat to nepříjemné pod koberec do té doby, až tam bude tak velká boule, že si o ni nevyhnutelně rozmlátíme držku.

A možnosti, jak si ji můžeme rozmlátit, jsou nekonečné. Může to být neustálé napětí ze stresu v oblasti žaludku, až si způsobíme žaludeční vředy, stažení zad, až nám vyhřezne plotýnka, nebo rozpad manželství, protože se nám nechtělo komunikovat o nepříjemných věcech.

Takže zpátky na začátek. Je úplně normální necítit se neustále happy. Mít svoje propady, mít „blbou“ náladu. Mají svůj význam a učí nás. Díky nim se zamýšlíme nad tím, co v životě chceme a co nechceme, pobízejí nás k tomu řešit to, co je řešit potřeba.

Je to stejné jako s receptory bolesti. Není příjemné cítit bolest, ale kdybychom tuto schopnost neměli, tak nám třeba uhoří u táboráku noha, ani o tom nevíme.

Úlohou cítění není, aby bylo příjemné. Úlohou cítění je informovat nás o realitě. A popírání je vyhýbání se realitě – tomu, co je. Popíráním to ale nezmizí. Akorát nás to obere o možnost adekvátně reagovat.

Takže k životu, učení se a růstu patří i to nepříjemné. Život není jen samá duha, poníci a sem tam nějaký ten jednorožec. Potřebujeme se také učit nové věci, a to není vždy příjemné.

Protože děláme něco, co nám nejde, co zatím neumíme. Dělat jen to, v čem jsme dobří, je pohodlné. Ale pokud budeme dělat jen to, co nám jde, budeme stále jen tím, kým jsme teď, bez možnosti vyrůst.

 Nepříjemné není špatné

A že je to nepříjemné? Kdo řekl, že musí být všechno příjemné, aby to bylo dobré? Pokud nepřijmeme, že náš život, naše pocity mají i stinné stránky, nemůžeme prožít život v jeho úplnosti.

Příjemné i nepříjemné emoce jsou emocemi. Nelze vyzobat jen ty příjemné. Pokud vytrvale vzdorujeme a bráníme se pociťování toho, co je nepříjemné, abychom nedej bože trochu netrpěli, dojde nakonec k tomu, že zatvrdíme proti pociťování všech emocí.

Zbavit se zranitelnosti, zbavit se prožívání nepříjemného lze jenom tak, že „otupíme“ svoji schopnost cítit. Jenomže vtip je v tom, že to nejde výběrově. Nejde otupit jenom prožívání bolesti a nepříjemného. Úplně stejně otupíme i prožívání toho příjemného. Radosti a štěstí. Emoce jsou prostě emoce.

Emočně ohoblovaní

Jedna moje klientka použila velmi výstižný výraz. Po velkém zklamání a zranění z minulého vztahu se ze strachu, že to zažije znovu, zatvrdila natolik, že jak poznamenala: Se teď cítí „emočně ohoblovaná“.

A to je přesně ono. Ohoblováním „špatného“ ohoblujeme zároveň i to „dobré“. Žijeme dál a příliš netrpíme, ale zároveň se ani příliš neradujeme. V jistých obdobích života je to pro nás ta nejlepší strategie, která nám pomůže přežít. Je skvělé, že tu schopnost máme.

Ale nelze v tomto módu prožít celý život, pokud chceme opravdu žít.  

Jak z toho ven?

Jednou z nejúčinnějších metod, jak tomuto procesu pomoct a urychlit ho, jak uvolnit tyto zablokované energie, ať už mají jakoukoliv formu od velmi hmatatelné fyzické až po úplně subtilní, je cvičení Qi gong (čti čchi kung).

Je to starobylý systém vycházející z teorie tradiční čínské medicíny, který pracuje najednou na všech úrovních. Tělesné, energetické i psychické/duchovní. Pravidelným cvičením jsme schopni posílit naši energii, její správnou cirkulaci, a tím i rozpustit blokády.

Není to vždy příjemná cesta, ale jak už jsem říkal, někdy je potřeba udělat i věci, které nejsou příjemné. Abychom se cítili dobře, měli dostatek energie a pevné zdraví, uklidit je prostě potřeba.

Není to cesta odmítání, je to cesta přijetí a následného rozpuštění toho, co nám neslouží nebo škodí. A posílení toho, co nám prospívá. Výsledkem je psychická a fyzická uvolněnost a stále pevnější zdraví.

Ne, neslibuji vám „a žili šťastně až do smrti“. Život je proces, neustálá změna a přináší různé věci i ty, které se nám nelíbí. Můžeme se ale stát silnějšími, abychom to, co přinese, zvládli co nejlépe, i pokud to není příjemné, a abychom si dokázali opravdu užít to, co nás těší.

Zvu vás

Pokud vám to, co jste si přečetli, dává smysl, zvu vás do kurzu Cvičením čchi kung proti stresu. Budu se na vás těšit uvnitř 🙂.

Více o kurzu se dozvíte zde. >>>