Zneužití se trestá

Pan Duffy žil v malé vzdálenosti od svého těla.

James Joyce

„Bolestivý případ“, Dubliňané

Paříž, 16:05 místního času 🙂. Sedím v příjemné kavárně a vedu s jednou slečnou rozhovor o cvičení. Vypráví mi, jak pozdě do noci sedí u počítače a pak téměř celý den spí. Jak se hrozně stravuje a místo toho, aby se normálně najedla, vždy jen něco zobne, aby zaplácla hlad (měla celkem obstojnou nadváhu).

A do toho neustále opakuje: „Já vím, že to TOMU tělu nedělá dobře, já vím, že to TOMU tělu škodí…“

Mám obrovskou chuť se k ní naklonit, chytnout ji za ramena, zatřást s ní a říct jí: „Probuď se, proboha, a uvědom si, že ty to neděláš „TOMU“ tělu, ty to děláš SOBĚ.“

Jak už jsem psal v minulém článku, často sami sebe vnímáme odděleně od svého vlastního těla. Většinou to neděláme úplně záměrně. Ale tak nějak je to v nás zakódováno, možná výchovou, možná naší řečí, možná dobou a dnešní mechanistickou medicínou. Tělo se stává výkonným nástrojem naší vůle a často naší zlovůle.

Chceme, aby poslouchalo, vypadalo co nejlépe a aby nedělalo problémy.

A tak naše tělo – sami sebe – nejen používáme, ale přímo zneužíváme. Tím, jak sedíme při práci, jak neumíme správně dýchat, jak se málo, nebo příliš nebo nevhodně hýbeme, jak jíme, pijeme, často nedostatečně spíme atd.

A jak je známo, zneužití se trestá.

To, jestli si uvědomujeme nebo neuvědomujeme, že ta nebo ona činnost, nebo nečinnost je zneužíváním, je vašemu tělu úplně „putna“. I tady totiž platí:

Neznalost zákona neomlouvá.

Dříve, nebo později nás následky doženou, „trest“ nemine.

V případě, že se něco porouchá, chceme, aby se to rychle „dalo“ do pořádku a aby nás „to naše tělo“ nerozptylovalo od důležitějších záležitostí. Od vydělávání peněz, sportování, surfování po internetu nebo třeba sledování nekonečného seriálu.

Existuje prostě spoustu velmi důležitých věcí, které je potřeba udělat a „to naše tělo“ naše úsilí někdy povážlivě sabotuje. Není čas mu naslouchat. A dokonce, i když o něj pečujeme a potíme se v tělocvičně při zvedání těžkých závaží na vymakaných hi-tech strojích nebo hopsáme na aerobiku, nás někdy „to naše tělo“ zradí.

Jako by ani nevědělo, že to děláme pro „něj“.

Když se stroj porouchá

A když se dožaduje pozornosti příliš, tak si zobneme nějakou pilulku nebo se necháme zatejpovat. Abychom se mu nemuseli moc věnovat a abychom nemuseli třeba zpomalit, přestat dělat, co děláme a zkusit to třeba jinak – například naslouchat mu.

A pokud nezabere ani to, zajdeme za ortopedem, fyzioterapeutem… nebo jiným odborníkem. Aby to spravili, aby to nebolelo. Jsme ne-mocní a moc nad sebou, nad naším tělem, dáváme do rukou někomu jinému.

Nechápejte mě špatně, lékař, fyzioterapeut nebo jiný terapeut vám může opravdu pomoci. Škoda vzniká tehdy, pokud k terapii přistupujeme pasivním způsobem – opravte mě.

Možná byste ani nevěřili, kolikrát už jsem slyšel: „A nemáte v té skříni nějakou novou páteř, že bychom ji vyměnili? HAHA.“ „Nejraději bych to své koleno (loket, kyčel, ruku, nohu…) vyšrouboval a vyměnil za nové. HAHA.“

Myšleno většinou jako legrace, jenže podle mne, smutná legrace. Poukazuje totiž na to, jak sami své tělo vnímáme. Jako soubor součástek a je nám líto, že nelze všechny vyměnit za nové.

Jenže opravdu je to to tělo a my jsme my? Opravdu jsme podlehli této karteziánské iluzi rozdělení na tělo a mysl až natolik? Natolik, že sami sebe chápeme jako někoho, kdo bydlí v naší hlavě a tam tahá za páčky nebo za provázky a tím řídí ten zbytek od krku dolů?

Kde cítíme prožívání

Zkuste se zamyslet, kde doopravdy žijete, v těch chvílích, kdy doopravdy žijete a nejen o životě přemýšlíte. Kdy nesníte, nefantazírujete o tom, co jste měli, nebo neměli říct nebo udělat, kdy nefungujete na autopilota.

Možná následující fráze vznikly už dávno a zachovaly se v naší řeči ještě z dob, kdy jsme žili víc v kontaktu sami se sebou.

Poskočilo mi srdce radostí, mám motýly v břiše, přeběhl mi mráz po zádech, nemůžu to strávit, zvedá se mi z toho žaludek, ztrácím pevnou půdu pod nohama, postavil jsem se na vlastní nohy, srdce mi pukne žalem, srazilo mě to na kolena, roztřásla se mi z toho kolena, podlomila se mi z ní kolena, nemůžu to polknout, nechává mě to chladným, dotklo se mě to, toto se mě nedotýká, hluboce mě to zasáhlo, sevřelo se mi z toho srdce … určitě vás napadne ještě mnoho dalších.

Proč všechny tyto fráze mluví o tělesných pocitech? Protože emoce prožíváme ve svém těle. Jinak je prožívat nelze. Vzpomeňte si na okamžiky, kdy jste byli šťastní. Jak jste se cítili? S největší pravděpodobností si uvědomíte, že v těch chvílích jste se CÍTILI.

A cítili jste to ve svém těle, nejen na úrovni myšlení. Co jste cítili, to nevím, je to krásně různorodé.

Rozbušilo se vám srdce, šimralo vás v břiše, zhluboka jste dýchali, vstoupily vám slzy do očí, proběhla vám elektřina po páteři nebo jste prostě měli chuť vyskočit a tancovat radostí, rozběhnout se a tělo se vám naplnilo energií? Byla to tichá, ale intenzivní radost, pocit hlubokého štěstí? Kde jste to cítili? Dám krk na to, že to bylo někde ve vašem těle.

Opravdu se v sobě zabydlet

Pojďme se znovu zabydlet sami v sobě, znovu se cítit dobře.

Dobře se cítit. Co vy na to? Půjdete do toho se mnou? Pokud ano, sledujte dál mé články a stáhněte si můj eBook zdarma – Dejte sbohem únavě. Vždy vás upozorním na to, že vyšel nový článek. Dále se můžete přidat do mé facebookové skupiny Tělo – dům mého života. 

Také mi můžete napsat, co by vás zajímalo dál nebo jak to máte s žitím ve svém těle vy na erik@erik-palko.cz.