Je normální být zdravý?

Kdysi poměrně dávno, když jsem se začínal víc zajímat o téma zdraví, dočetl jsem se hned v několika knihách velmi podobné sdělení, smysl, které by se dalo shrnout asi takto:

„Zdraví je přirozený stav. To nemoc je odchylka z rovnováhy. Takže je normální být zdravý.“

V záplavě výroků, jako je třeba „na něco umřít musím“, „něco mě bolet musí“, „kdybych se ráno vzbudil/a a nic mě nebolelo, tak to by asi znamenalo, že už nežiju“ apod., není špatné připomenout, že být zdravý je ten střed, který je přirozený. Připomenout, že zdraví není nějaký nadstandard. A že být alespoň tak trochu nemocný není normou, od které být zdravý je vlastně odchylkou.

Zdraví není stav, protože není statické

Tato myšlenka se mi líbila, přišlo mi, že je logická a souzní s tím, jak o zdraví přemýšlím i já. I dnes s tímto tvrzením v jádru souhlasím, ale s mírnou úpravou. Zdraví podle mě není stav. Je to dynamický proces. Protože zdraví se pojí se životem. Neznám nikoho, kdo by řekl „tohle je ale velmi zdravá mrtvola“.

Ano, i smrt je stabilizací zdravotního stavu. 😀 Nemocnější už ten člověk nebude. Ale ani zdravější. Tak jsme se (někteří) zasmáli a popojedem. 😊

Takže ještě jednou, protože je to důležité. Zdraví se pojí s životem a život je také dynamický proces, je to pohyb. Nemůžeme ho zafixovat na místě v nějakém neměnném stavu. A protože život i zdraví jsou procesy, jsou v pohybu a neustále se mění, vyvíjejí, je potřeba k nim také aktivně přistupovat.

Dalo by se to přirovnat k chůzi po laně. Prostě musíte udržet balanc. A udržování rovnováhy je také činnost. Neustále musíte vyvažovat malé odchylky od středu, jinak přepadnete na jednu stranu. Toto vychýlení v případě zdraví nazýváme nemocí.

Takže je velmi důležité, co jíme, jak se hýbeme, nebo nehýbeme, jakým způsobem myslíme, zvládáme, nebo nezvládáme stresy a řešení stresových situací, jak pečujeme o vztahy, odpočíváme a podobně. Toto všechno jsou věci, kterými ovlivňujeme, jak daleko, rychle a prudce se vychýlíme z této dynamické rovnováhy jménem zdraví.

Po vzoru tradice čínské medicíny tomu říkám „umění pěstování života“.

V souvislosti s tvrzením, že být zdravý je přirozené, mě napadá jedna podle mě velmi důležitá otázka:

„Pokud je přirozené být zdravý, je možné toho dosáhnout nepřirozeným způsobem života?“

 Lidský organizmus se vyvíjel miliony let. Vyvíjel se v nějakém prostředí. V porovnání s tak dlouhým časem se nám podařilo za několik posledních velmi málo let změnit prostředí a náš způsob života tak extrémně, že na to náš organizmus musí nějakým způsobem reagovat.

Uvědomuji si, že pro mnohé z vás toto nejsou žádné novinky. Všichni si do jisté míry uvědomujeme, že sedíme víc než kdykoli jindy. Pokud nějaký pohyb máme, tak je často stále dokola se opakující a mnohdy zase v nepřirozeném prostředí. Stravy máme nadbytek a velmi často ve složení, které je nepřirozené, a je průmyslově zpracována.

Málo kdo ve stravování dodržuje sezónnost a lokálnost. Září a svítí na nás umělé světlo z obrazovek všemožných zařízení i mimo ně. Mohl bych psát dlouho o tom, co všechno je za posledních pár let úplně jinak, než na co nás vybavily statisíce let evoluce. Ale vy víte, kam mířím.

Jenomže na tak extrémní a rychlé změny náš organizmus není připravený. Evoluce potřebovala opravdu moře času, aby nás vybavila organizmem skvěle přizpůsobeným přírodnímu, tedy pro člověka přirozenému prostředí.

Samozřejmě ani v dávné minulosti jsme nebyli schopni spát celý rok nazí někde pod lopuchem nebo vyvráceným stromem. Podle prostředí, ve kterém jsme žili, jsme se schovávali do jeskyň, stavěli si přístřešky nebo později příbytky a domy, oblékali se do kůží, listů nebo později látek.

Ale nikdy jsme nebyli tak odtržení od přirozeného prostředí, ze kterého jsme vyšli a kterého jsme součástí, tak jako teď. Ať už se nám to líbí nebo ne, ať si to uvědomujeme nebo ne, jsme živočichové. Vzešli jsme z přírody, přírodou jsme byli a jsme po celou tu dobu živeni.

Člověk ničí to, co ho stvořilo, a tvoří to, co ho ničí

I když žijeme v betonových kostkách podle možnosti co nejvíc odříznuti od přírody a jejich přirozených vlivů, nakupujeme v téměř sterilních obchodech potravu v plastových vaničkách, zpracovanou někdy k nepoznání od čehokoliv z opravdové přírody, i když nevidíme proces rození a růstu v přírodě, odkud dodnes, i když ve značně naředěné podobě, získáváme základní látky pro „výrobu“ potravy, pořád jsme živočichové a stále nemáme jinou možnost, než žít díky tomu, co se na zemi a ze země urodí.

I se všemi umělými doplňky, implantáty, botoxy, nátěry a nástřiky chemie na nás i pozřenou v nás jsme stále bio. Nemáme jinou možnost. Život je také bio (z řeckého βίος [bios] = život). A čím víc se vzdálíme od přirozeného, tím to pro nás a naši evolučně podmíněnou rovnováhu, které říkáme zdraví, bude horší.

Jsme stvořeni pro pohyb, pro jeho neustálou proměnu, pro vystavení se přírodním vlivům, jako je záření slunce, změny teplot, styk s vlhkem, větrem, suchem… A i pro styk s řadou mikrobů v nás i mimo nás. Věděli jste, že větší část genů, které náš organismus nevyhnutně potřebuje k tomu, aby se vyvinul správně, nebo dokonce aby přežil, pochází z mikrobů, které nás osidlují?

Nejsme vesmír sami pro sebe

Nejsme vesmír sami pro sebe, žijí v nás, na nás a kolem nás davy. Prostřednictvím nich jsme také spojeni s přírodou. Řada autoimunitních nemocí vzniká právě proto, že žijeme v příliš sterilním prostředí a naše mikrobiota, (také mikrobiom – tak se říká souboru organizmů, které nás osidlují) je žalostně chudá.

A tak se náš imunitní systém nudí a útočí na vlastní organizmus. Nemá se na čem učit, co je dobré a co špatné, a když se začne nudit moc, tak tropí hlouposti.

Jsme také stvořeni pro jednoduchou a opravdovou stravu. Pro přirozenou námahu, pro přirozené střídání se světla a tmy, pro dostatečný spánek. Neříkám, že se máme vrátit do pravěku a kamenem v lese škrábat syrové maso. I když tataráček si dáme rádi i dnes, že?

Co bych byl rád, abyste si z tohoto článku odnesli, je uvědomění, že pokud chceme být zdraví a když být zdravý je přirozené, je velmi nepravděpodobné, že se nám to podaří, když budeme žít den za dnem nepřirozeně.

Sami zkuste přemýšlet, jak se přiblížit přirozenému, i když žijete ve městě. I když vaše práce spočívá v tom, být téměř celý den zavření v klimatizované budově a sedět u počítače.

I když třeba žijeme ve velkém městě, neznamená to, že jsme bezmocní. Je toho mnoho, co můžeme udělat pro zmírnění dopadu nepřirozeného prostředí na naše zdraví a duševní pohodu. Ale jak už jsem psal, zdraví je proces a vyžaduje po nás činnost – udržet balanc.

Jak na to je rozsáhlé téma, které se do jednoho článku nevejde. Zkuste pátrat také sami. Zamýšlet se.

Inspirací vám můžou být moje další články tady na blogu, fb skupina Tělo – dům mého života, nebo e-booky Umění pěstování života.