Čert nám byl dlužen osobnostní rozvoj

Rozmohl se nám tady takový nešvar. Jsou ho plné knížky, kurzy, semináře, workshopy, ale hlavně ho máme plné hlavy. Nebudu chodit kolem horké kaše, navíc jste to už poznali z názvu: je jím osobnostní rozvoj.

Snaží se nám namluvit takové věci, jako že můžeme být, čímkoliv chceme, kýmkoliv chceme. Mít peněz kolik chceme, velký dům, bazén, nebo když se opravdu rozhodneme, tak snad i soukromé tryskové letadlo a vlastní ostrov.

Pracovat jen pár hodin a vydělávat velké peníze. Stačí se opravdu rozhodnout, stačí si správně přát a zákon přitažlivosti neboli rezonance vám to přitáhne do života.

Ale něco vám řeknu: i když si budeme přát každé ráno a večer, případně celý den, i když si budeme dělat vision boardy, lepit na zrcadlo v koupelně Ferrari, i když se rozkrájíme, nemůže být každý z nás miliardář, superstar, hvězda NBA nebo druhý Steve Jobs.

Už jenom z logiky věci to nejde. Někdo z nás na to nemá obličej, postavu, charisma, hlas, talent, výšku, inteligenci… toto možná namíchne úplně nejvíc. Ano. Ne všichni jsme dostatečně chytří, abychom vydělali obrovský balík peněz nebo vymysleli něco, co změní svět. A hlavně, ne všichni máme na to dostatek pevné vůle, dostatek vytrvalosti. Vůbec netvrdím, že právě Vy na to nemáte, ale rozhodně na to nemá každý.

Na to systematicky pracovat, vzdělávat se, nepřestat, když to nejde, zjišťovat, co funguje a co nefunguje, a pokračovat jen v tom, co funguje.

Proč to vlastně píšu? Proč podkopávám vaše naděje a sny? Proč hanobím osobnostní rozvoj, který vám dává naději a slibuje lepší zítřky? Protože jsem zlomyslný? Nebo zklamaný, že mně to nefunguje, a proto kopu na všechny strany?

Ne. Teď to vyzní divně, ale život je plný paradoxů. Já sám jsem osobnostním rozvojem odkojený. Od svých asi třinácti jsem přečetl na toto téma stohy knih.

Četl jsem Carnegieho, Robbinse, Coveye, Pecka, Bacha, Coelha, Tracye, Millmana, Babautu, Allena, Hilla, Ekra, Tolleho, de Mella, Franckha, Gollemana, Ferrise, Kocha, Dyera, Sineka, dokonce i Sharmu…

A doplňte si spousty dalších jmen. Pokud jste to četli, nejspíš jsem to četl také. Některé knihy jsou úžasné a doslova mi změnily život. K lepšímu samozřejmě. Některé jsou doslova příšerné a z mého pohledu opravdu škodlivé. Proč tedy haním osobnostní rozvoj, když sám přiznávám, že mi mnohé knihy nebo techniky pomohly?

Co je tím nešvarem?

Naznačil jsem to už na začátku. Každá mince má dvě strany a z osobnostního rozvoje se stal velmi, ale velmi výnosný byznys. A tak si chce přihřát svoji polívčičku spoustu lidí. Nejen ti opravdu dobří, ale i ti, kteří s vidinou zisku okopírovali jen tu líbivou část. Zní to dobře, dává to naději, budeme to prodávat.

Naleštíme to a budeme se tvářit, že to tak funguje vždy a každému, jen se musí trochu snažit. A když to někomu nefunguje, tak proto, že se nesnaží dost, nerozhodl se doopravdy, nebo si nepřál správně.

Každý může být šťastný a to klidně 24 hod denně. Stačí se rozhodnout. Můžeme ovládat své myšlenky a důležité je myslet pozitivně, držet se vždy ve vysokých vibracích. Myslet na to, co opravdu chceme, a ne na to, co nechceme. Pokud budeme myslet na to, co chceme, přitáhneme si to do života. Pokud na to, co nechceme, přitáhneme si to také.

Jenomže my si můžeme pracovat se svou myslí, to je pravda. A je to také skutečně prospěšné. Ale opravdu nejsme schopní kontrolovat každou svoji myšlenku. To neumí ani Dalajláma. On to ani netvrdí. Ale někteří „guruové“ se tohoto tvrzení neštítí.

Můžeme pracovat na tom, aby tendence naší mysli byly konstruktivní, a dokonce i pozitivní. Ale nemůžeme kontrolovat každou myšlenku.

Zaručený recept na výrobu zlata

Říká se, že existuje jeden zaručeně spolehlivý recept na výrobu zlata. Můžete si díky němu vyrobit tolik zlata, kolik jenom chcete. Skládá se z padesáti úkonů, které musíte vykonat. Trvá to asi jenom hodinku, hodinku a půl. Jenomže to má jednu důležitou podmínku. Za žádných okolností nesmíte přitom ani na chviličku pomyslet na MEDVĚDA!

Bohužel i mnohé polovičaté metody znějí logicky, jsou promíchané s některými vědeckými poznatky, a tak zní důvěryhodně. Ale častým problémem je, že řeknou A, ale většinou neřeknou B. Často proto, že B není už tak atraktivní, jako je samo o sobě A. Třeba, že si nestačí jenom přát, ale že je také potřeba skutečně a vytrvale makat.

Kdysi dávno jsem viděl film Tajemství. A tam někdo, myslím, že to byl autor Slepičí polévky pro duši (pokud ne, opravte mě, prosím), mluvil o tom, jak si přál vydělat milion dolarů. Tak si nalepil miliondolarovou bankovku na strop nad postel. A div se světě, najednou potkal vydavatelku, která mu vydala jeho napsanou knížku, a on opravdu vydělal milion.

Není toto nádherný příklad toho, jak zákon přitažlivosti funguje? No abych byl upřímný: NENÍ.

On totiž Canfield měl už tuto knížku napsanou. To znamená, že na ní nějaký čas makal. Ať už se nám jeho kniha líbí, nebo ne, odvedl zjevně dobrou práci. A také svůj rukopis nabízel. Nezavřel ho do šuplíku a nečekal, že jenom přáním se knížka sama vydá. Pokud si pamatuji dobře, tak byl na nějakém večírku, kde tu vydavatelku potkal.

Záměrně se pohyboval ve společnosti, kde měl šanci někoho takového potkat. Nikde ve filmu není nic o tom, že ho odmítlo asi 90 nakladatelství s tím, že kniha není dost dobrá a trvalo mnoho měsíců, než se mu podařilo uspět, že to byla opravdu dřina.

Z celého filmu si nepamatuji, že by bylo někde zdůrazněno, že je potřeba také vytrvale na svém snu pracovat. Všude bylo jen A, ale nikde žádné B.

To nejdůležitější nakonec

Teď se ale dostávám ke zlatému hřebu programu, proč vznikl tento článek. Co je tím hlavním nešvarem? Odvrácenou stranou mince osobnostního růstu je to, že nám často vsugerovává, nebo my sami díky tomu, že vidíme jen konečný nablýskaný výsledek snažení, získáváme mylný dojem, že nejsme dost dobří. Máme potom pocit, že štěstí je vždy jen záležitostí volby, že je na nás, jestli bude na nás svítit slunce, nebo budeme žít ve stínu. Že pokud nejsme permanentně šťastní, je to vlastně naše chyba.

Nerozhodli jsme se dostatečně dobře. Něco děláme špatně. Vždyť je to vlastně tak jednoduché. Pokud nemáme miliony na kontě, a přitom po nich toužíme, také děláme něco špatně.

Málo nebo špatně poklepáváme, afirmujeme, nesprávně si přejeme, nestanovujeme si cíle, neumíme si seřadit priority apod. Máme v sobě bloky, špatné myšlenky, neumíme ještě pořád tu správnou techniku.

PROSTĚ NĚCO JE S NÁMI ŠPATNĚ, NEJSME DOST DOBŘÍ. A na to, abychom byli, potřebujeme udělat, neudělat, koupit, navštívit, zaplatit si…

A tak se s pocitem, že nejsme dost dobří, potácíme světem a vděčně natahujeme ruce (a peněženky) za vším, co nám slibuje tuto naši nedostatečnost „vyléčit“. Můžeme tak donekonečna čistit čakry, objímat své vnitřní dítě, meditovat, zpívat mantry, afirmovat, postit se, ukoučovat se do bezvědomí…

Nechci tím všechny tyto metody pohanit. Mnohé sám používám a jsem za ně velmi vděčný. Ani nechci tvrdit, že každý, kdo je učí, jde jen po vaší peněžence. Je mnoho skvělých učitelů.

A pokud narazíme na opravdu dobré učitele, kouče nebo terapeuty, můžou to být velmi mocné metody osobní transformace. Můžou nám opravdu změnit život k lepšímu.

Pokud ale budeme vycházet z pocitu vlastní nedostatečnosti, z pocitu, že s námi něco není v pořádku, můžeme se stát závislákem a nekonečným konzumentem těchto metod, protože je jich bezpočet.

První krok jak z toho ven

Prvním krokem k vymanění se z tohoto bludného kruhu je uvědomit si, že existuje možnost, že si nepřipadáme dost dobří. Že s námi není něco v pořádku a že někde uvnitř nás je strach, že jednou na to ostatní přijdou. Že odhalí, že nejsme tak skvělí odborníci v tom, co děláme, že nejsme tak vtipní, zábavní, inteligentní, sečtělí, dobří… dosaďte si to svoje.

Už nějakou dobu se svými klienty v ordinaci nebo na skupinových cvičeních mluvím o tom, že je klíčové přijmout sami sebe. Přijmout naše nedokonalosti, strachy, obavy, přijmout se takoví, jací jsme.

Přijmout, že momentálně jsme nejlepší verzí sama sebe, jakou v této chvíli dokážeme být. Kdybychom uměli být lepší verzí, tak bychom jí byli. Tím se vracím na začátek. Nepropadněte dojmu, že nejste dost dobří, pokud nejste 100 % času šťastní, pokud se vám nezhmotňují vaše přání na počkání, pokud nejste milionáři nebo superstar.

Běžná reklama v televizi se nás snaží přesvědčit, abychom si koupili tento prací prášek, že jen s ním bude naše prádlo dokonale čisté… Průmysl osobnostního rozvoje se nás snaží přesvědčit (často i nezáměrně), že pokud se necítíme takto, nemáme toto nebo jsme nedosáhli tamtoho, že nežijeme naplno. Že nežijeme svůj plný potenciál. A zasévá semínko nespokojenosti toho, že nejsme dost dobří.

Je opravdu mnoho lidí, kteří se stávají pacienty nebo „jen“ věčně nešťastnými, protože se spokojenost v jejich životě vytratila, nebo je neustále nabourávána tím, že vědí, že nedosahují ideálu, o kterém četli nebo slyšeli. Neuvědomují si, že jsou na cestě, uvědomují si jenom to, že do cíle mají daleko a opravdu trpí tím, jak jsou nedokonalí nebo dokonce špatní. Porovnávají se, soudí a odsuzují sami sebe.

Znovu opakuji, je potřeba přijmout, že JSME DOST DOBŘÍ se všemi našimi chybami a nedostatky. Jen když něco opravdu přijmeme, můžeme to změnit. A až potom vykročit dál. Z přijetí sama sebe. Ne ze stresu, že nestojíme za nic, že nejsme v pořádku, a tak musíme…

Nechci tím říct, že nemáme růst, nemáme posouvat tu naši nejlepší verzi sebe sama dál. A to i pomocí metod osobnostního růstu (těch funkčních, které říkají A a také B) .

Ale dokonalost by měla být náš ideál, ke kterému se snažíme přiblížit, ne měřítko, podle kterého poměřujeme naši vlastní hodnotu (nebo i hodnotu jiných). Jak řekl můj oblíbený autor Dan Millman: „Dovolme si vyvíjet se tempem, jaké nám určil bůh, a ne my sami.“

Jo a abych nezapomněl. Na to, abychom byli dost dobří a abychom prožili šťastný a naplněný život, nemusíme být slavný herec nebo herečka, milionář, vlastnit jachtu a Ferrari, nikdy se nenaštvat a umět žonglovat s čakrami, mít za sebou každý seminář osobnostního růstu, mít výhradně jen pozitivní myšlenky a zákonem rezonance zhmotňovat zázraky na počkání a nemožné do tří dnů.

Nemusíme mít dokonce ani vysokoškolský titul, abychom za něco stáli a stali se někým. Úplně s klidem můžeme být skvělým truhlářem nebo elektrikářem, ženou (nebo i mužem) v domácnosti…

Naplňovat nás může dobře odvedená práce, zahradničení, to, že vychováme pro svět skvělé děti a že jsme milujícím partnerem či partnerkou, i když se někdy naštveme nebo máme blbou náladu. Protože i toto je život a naše planeta rozhodně nepotřebuje samé hvězdy, miliardáře a guruy. Asi by to tady bylo k nevydržení. 😊

„Smát se často a dlouho; získat úctu inteligentních lidí a náklonnost dětí; zasloužit si ocenění čestných kritiků a snášet zradu falešných přátel; ocenit krásu, nacházet v ostatních lidech to nejlepší; zanechat svět o kousek lepší, ať už obohacený o zdravé dítě, upravený záhon nebo o zlepšené společenské podmínky; vědět, že váš život usnadnil žití někomu jinému. To je úspěch.“

Ralph Waldo Emerson

Tématu přijetí se budu ještě věnovat v dalším článku, protože cítím, že je to opravdu potřeba. Co si o tom myslíte vy? Budu rád, když mi napíšete, jak to máte vy na erik@erik-palko.cz

Pokud vám to, co píšu, dává smysl, a myslíte si, že by to mohlo pomoci někomu dalšímu, prosím neváhejte a sdílejte. Pokud nechcete, aby vám unikl další článek, přidejte se k nám na FB stránce Tělo – dům mého života.

P.S. Název článku je myšlený napůl ironicky. Napůl proto, že jsem vděčný za osobnostní rozvoj v případě, že se říká A i B. A že nejsem vděčný za tu část „esoterického bulváru“, která zavádí a ukazuje jen tu líbivou část pravdy. Ale hlavně chci zdůraznit, že článek je zejména o SEBEPŘIJETÍ :).